Blog školy

 

Tím hlavním je “přetočení režimu.” Kdo u malých dětí zažil přetočený režim spaní, dokáže si lépe představit, kam tím mířím. Děti pracují s určitým budgetem energie pro celý den - mají určitý objem energie na učení/zvídavost, další pro hru a budování vztahů a nakonec pro spánek. Určité oblasti se samozřejmě do jisté míry prolínají. Ale objem energie je pro každé dítě daný. 

V okamžiku, kdy rodiče chtějí hodně procvičovat a pracovat doma, děti vezmou objem energie a přelijí ho z jiného prostoru. Nikdo z nás ani dospělých se nechce vzdát svého volného času, prostoru pro koníčky, rodinu a přátele. Na vysoké škole jsme ubrali na spánku, v dospělosti také často ubereme spánku a doháníme to kávou nebo zeleným čajem. Co se stane u dětí? Překlopí si režim tentokrát zpravidla ne spánku ale učení. Ve výsledku se dostáváme do začarovaného kruhu. 

Rodiče mají potřebu procvičovat, protože mají pocit, že dítěti učení ve škole nestačí. A děti, které vědí, že se budou muset učit odpoledne, věnují více času ve škole hře a budování vztahů. O to více se opravdu začíná projevovat potřeba pracovat i více doma. Starší děti to už i samy velmi upřímně pojmenují. “Musím se učit s mamkou doma, pořád se něco učíme, takže já si potřebuju ve škole odpočinout. Nemám kdy to s klukama probrat.” To není vymyšlená věta, ale naprosto reálná věta z minulého týdne. 

 

Druhé úskalí se objevuje při domácím procvičování zejména u prvního a částečně u druhého trojročí. V této době děti potřebují pracovat na pomůckách, aby dostali skrze práce rukou do hlavy zkušenost s informací, např. o množství, zažili si skutečnost - než ji abstraktně pojmenujeme a popíšeme. Nějakou dobu umí např. počítání zejména na pomůckách, ale je to velmi potřeba, protože to urychluje procesy učení v budoucnosti, kdy žáci nevidí za určitým vzorečkem jen změť písmen a čísel, ale skutečný význam výpočtu, proč někdo měl v historii vůbec potřebu s tímto vzorečkem přijít. (A ruku na srdce u kolika vzorečků na druhém stupni to víme i my?) Doma samozřejmě není možné procvičovat na pomůckách - sami to neumíme, pomůcky doma nemáme a tak rodič začne doma postupovat podle sobě známého. Předčasně odvede dítě od reality do abstraktního počítání (na PC nebo na papíře). Dítě věří zejména svému rodiči, nechce ho zklamat a tak samo začne počítat jen abstraktně. Opět jedna reálná věta: “Mamka mi to ale ukazuje jinak a já bych v tom měla potom zmatek. Budu to počítat, jak to po mě chce ona.” Dříve nebo později (spíše dříve) ve třídě tedy odejde od pomůcek a věnuje se jen abstraktnímu počítání. Ochuzuje se tím o zážitek zkušenosti, opouští PROCES učení a zaměřuje se jen na výsledek. Ve výsledku tak zpomaluje své učení v budoucnosti. Zažité a vyzkoušené se lépe vybavuje z paměti než jen napsané na papíře. Sama jsem až v dospělosti při montessori výcvicích objevovala, proč se některé vzorečky odvozují, tak jak se odvozují. Jak a proč na sebe některá učiva navazují a jak krásná matematika může být. Ale nejen matematika. Později u starších žáků už tento konkrétní problém (práce s pomůckami) není tak markantní. 

 

Chápu, že je pro rodiče snazší pracovat cestou, kterou sami znají. Vybrali jste pro své děti cestu montessori pedagogiky. Rozumím obavě, že jsme novou školou, která ještě nemá své absolventy. Nicméně montessori pedagogika je propracovaný systém, se kterým pracují tisíce škol na celém světě. Je založen na 40 letech pozorování doktorkou Montessori a jejích následovníků téměř 80 let a potvrzuje ho současná věda. Systém je propracovaný do nejmenších detailů, jak se jednotlivé pomůcky prezentují, v jakém pořadí a jak na sebe učivo navazuje. Všichni naši učitelé vědí, jak touto metodou pracovat. Absolvovali stovky hodin výcviků a neustále se zdokonalují. Ano, jsme novou školou - můžeme zkoušet, jestli bude lepší týdenní plán nebo dvoudenní a jestli mají děti mít vlastní pouzdro nebo využívat pastelek ve třídě, ale nezkoušíme na dětech neověřenou metodu učení, kde se musí vyzkoušet “jestli to funguje a jestli to funguje i na moje dítě.” Toto bylo vyzkoušeno na milionech dětí po desítky let.

 

Samozřejmě, že jsou situace, kde je jisté učení doma na místě - zejména v situacích, kdy dítko opakovaně často chybí.  Nemyslím tím, když je běžně týden nemocné. Na tuto situaci Vás vždy upozorníme a řešíme ji s Vámi. Vysvědčení nezastírají, že je třeba na něčem ještě pracovat, procvičovat. A řešíme to s Vámi případně i na tripartitách. Ale zpravidla mají děti na učení dost času. Všechno učivo mohou slyšet až 3 roky po sobě a nic jim neuteče. Různé děti potřebují různou rychlost na různé oblasti.

Náš svět je zrychlený - ten tlak na sebe cítíme všichni. Ale opravdu není cestou snažit se “zrychlit” i děti a to zejména na základech. To že je v třídní knize v jednom týdnu zapsáno, že byly děti seznámeny s vyjmenovanými slovy po M neznamená, že po tomto týdnu musí děti znát vyjmenovaná slova “jak když bičem mrská.” Dokonce je nemusí znát ani po konci třetí třídy. Na procvičování základů se pracuje celý první stupeň a také i větší část druhého. Ale neznamená to, že se je děti neučí nebo že se je nenaučí. Toto není jen můj názor, nebo zkušenost, ale i oficiální názor MŠMT a rámcového vzdělávacího plánu. V budoucnosti vybavené technologiemi, kdy máte všechny znalosti světa tzv. na dva kliky, potřebujete mít pevně ukotvené základy (studiem 9 let), ale hlavně potřebujete úplně jiné kompetence než doposud a než jaké učili ve škole nás. Není to vize budoucnosti. Poslušné vyjmenování čehokoli zpaměti je utopie už dnes a rychlé počítání z paměti z hlavy... kdy jste naposledy počítali složitější příklad z hlavy. Já potřebuji počítání každodenně a i tak používám téměř na vše kalkulačku. Kde se tedy bere ta naše zoufalá potřeba, aby to děti uměly rychle? Je tou obavou střední škola? Přijímací testy na střední školy mám možnost vidět opakovaně a tyto znalosti nejsou to, co děti potřebují. I v případě přípravy na víceleté gymnázium postačuje intenzivnější příprava v pololetí před zkouškami. V případě přípravy na střední školy pak v posledním ročníku základní školy.

 

V prvním trojročí se děti učí fungovat v systému, učí si volit si práci a nést odpovědnost za výsledek. Učí se, že učení je a může být zajímavé a je důležité pro život. Učení se doma jeden na jednoho děti připravuje o možnost se toto naučit. Zodpovědnost tady přebírá rodič. Dítě pracuje kvůli autoritě a pod jejím dohledem. Čeká na instrukci a kontrolu. Ztrácí schopnost se samo rozhodovat a hlavně se velmi snadno zříká odpovědnosti. 

 

Poslední zkušenost, kterou mohu sdílet i jako rodič je narušení vztahů s dětmi. Nikdo nechce po práci, po škole věnovat večer učení. Děti jsou po celém dnu často unavené. A komentáře některých žáků (ale mnohdy už i dětí mladších ročníků) potom na adresu rodičů je opravdu těžké poslouchat. Učitel je ve škole k dispozici - děti a žáci za ním kdykoli mohou přijít, když něčemu neporozumí, potřebují znovu vysvětlit atd. Pokud to není přímo třídní učitel, mohou si žáci domluvit konzultaci. Budete možná překvapení, ale tam kde jsou děti vedeny k samostatnému učení se ve škole, to dělají. Přichází za učitelem a odchází s informacemi, které potřebují. Rozdíl je v tom, že přijali zodpovědnost za své znalosti. To se jim do budoucího života hodí více než spolehnutí se na to, že to s nimi rodiče “dodělají.” A opět vidíme, že to není o osobnosti dítěte, přebírání zodpovědnosti za své vzdělání a svůj život je něco, co se učíme. Učíme se to dlouho a spousta dospělých to sama neumí. Ale věřím, že my chceme docílit toho, že naše děti to umět budou. A proto je musíme nechat chybovat. Proto platí okřídlené - bez chyb a následné zkušenosti s důsledky, není učení. 

 

Závěrem bych Vás chtěla požádat o spolupráci - zkusme společně učit naše děti zodpovědnosti, nepřetáčejme jim režim učení ze školy na doma. Obzvláště v prvním trojročí a na prvním stupni není kam spěchat. Základní vzdělávání je o neustálém procvičování a zdokonalování si základů. Zkuste po nějaký čas využít odpoledne opravdu jen hrou, budování vztahů, scházení se s přáteli, pobytem venku apod. A dejte tak dětem prostor soustředěně se věnovat práci a učení ve škole a s pomůckami. A hlavně dejme jim možnost naučit se to nejdůležitější - že za svůj život nesu odpovědnost já sám. V 8 letech ani v 11 jim v životě nic důležitého neuteče - maximálně harmonické dětství a společný čas s rodiči. Toto jediné se později dohnat nedá.